Několik slov o autorech

O. Eliáš Antonín Dohnal, OSBM je nejstarším členem našeho společenství a naším duchovním otcem. Své obrácení prožil už v 16-ti letech. V roce 1966 vstupuje do semináře v Litoměřicích. Po celou dobu od 1. do 5. ročníku téměř všechen volný čas věnoval modlitbě a hledání vnitřního vztahu s Bohem. Vždycky měl smysl pro to, co je podstatné a zřetelně rozlišoval. Už do semináře přišel se zdravými zásadami a s velkou horlivostí následovat Krista a zachraňovat duše. Tuto horlivost neztratil, právě naopak. Zpětně nám vydal svědectví z času svého studia na teologii: „Měl jsem velkou bolest v srdci a to mě nutilo dlouho do noci se modlit. Uvědomoval jsem si cenu času, zdálo se mi, že den za dnem utrácím v jakési vlažnosti, pronikala mě touha dávat se Bohu cele. Modlitba se mi stala skutečnou potřebou. Uvědomoval jsem si, že zde mluvím s Bohem. On Tvůrce, já tvor. V úkonu víry jsem Mu dával všechno, jako bych už teď mohl vědomě prožít svou smrt. Při modlitbě jsem měl vztažené ruce. Motorem mi byl jakýsi hněv na sebe, že stále utrácím čas a že s tím chci radikálně skoncovat. V tomto stavu nemíním vědomě zůstávat. Nevím, co mám dělat, a tak stojím před Bohem otevřen a s prosbou. Nic víc dělat nemohu a neumím. Vnímal jsem Boží blízkost i napětí, které působí moc hříchu, zodpovědnost, kterou mám ve vztahu k Bohu za tento krátký život.“

Po ukončení studia nastoupil krátce jako kněz do duchovní správy. Stále vnímal důležitost modlitby. Denně, už od tří hodin ráno, hledal Boží tvář.

Potom nastoupil na dva roky na vojnu, kde nebylo dovoleno ani v neděli být na bohoslužbě.

Po návratu působil ve Zlíně jako kaplan, a pak v roce 1975 byl přidělen jako farář do Slušovic. Tato vesnice byla pokládána za jakousi samostatnou republiku, ve které komunismus do jisté míry toleroval určitou svobodu kvůli známému prosperujícímu JZD. Tato farnost byla první v katolické církvi v celé bývalé ČSSR, v níž nastalo duchovní probuzení skrze charismatickou obnovu v roce 1981. Tento duchovní průlom, jako by lidem otevřel oči, ve svém všedním životě začali získávat zkušenosti s Bohem, a už jim nestačila tradiční, formální víra. Poznávali, že Ježíš je opravdu živý a koná uprostřed nich zázraky a znamení. Zakládaly se modlitební skupiny. Lidé se scházeli nejen v chrámu, ale i po domech. Farnost skutečně ožila.

Viditelnou změnu STB dlouho nestrpělo a o. Antonín byl přeložen do pohraničí, do města Budišova. V pohraničí nebyla možnost evangelizace. Otec vnímal, že pro tento čas platí Boží slovo: „Zajeď na hlubinu.“ (Lk 5,4). V životě intenzivní modlitby Pán odkrýval tajemství moci Svého slova, osobní vydanosti a čisté lásky. Mladí lidé, kteří hledali živé křesťanství, přijížděli na celé víkendy a účastnili se modlitebního programu a duchovních rozhovorů. Velmi je motivovalo vidět živý vztah k Bohu založený na pravdivé modlitbě. To v nich vzbuzovalo touhu následovat Ježíše, hořet pro Něho, jak to viděli na otci. Studenti sem přijížděli po celou dobu co zde otec byl (1981-1985).

Jako ovoce tohoto života modlitby Bůh dal v roce 1983 jasné světlo k oblasti okultismu. Šlo především o okultní činnost kněze F. Ferdy, který se několik let veřejně zabýval jasnovidectvím. Denně stály fronty lidí u jeho dveří, protože v celé republice se nemohli setkat s takovým duchovním médiem jako byl on. Téměř všichni kněží pokládali jeho schopnost za Boží dar, podobně jak tomu bylo v Samaří s Šimonem mágem, který pomáhal lidem, zabýval se bílou magií a všichni, malí i velcí říkali, že to je Boží dar. O. Antonín mu proto napsal otevřený dopis, který byl dán k dispozici kněžím a ordinářům. Reakce byla velmi prudká – kněží se vzbouřili a postavili do opozice. Následky otevřeného boje proti okultismu podobně, jak čteme ve Skutcích apoštolských 16,16nn, můžeme zjevně vidět i na tomto případě: Asi měsíc po tom, co byl napsán otevřený list proti činnosti P. Fr. Ferdy, byla ve farnosti o. Antonína na pouť na kterou přijelo mnoho poutníků. Mezi nimi byl jeden mladý muž, který častěji užíval okultní „pomoci“ P. F. Ferdy (později jsme se dozvěděli, že pocházel i z toho samého města jak P. Ferda). V noci přišel do místního teletníku, lehl si nahý pod krávu a proklínal o. Antonína, přestože ho otec nikdy před tím neviděl. Zaměstnance teletníku to vyděsilo a nechali ho odvést na psychiatrii. Na druhý den ho propustili, ale touto událostí se docílilo nepochopitelného zkratu - všichni začali říkat, že o. Antonín dělá z lidí psychopaty. Kněží sympatizující s paterem Ferdou a okultní činností tyto nepravdivé a nespravedlivé fámy nekriticky šířili a vyvolali proti otci vlnu odporu právě proto, že jasně na okultní činnost ukázal! Proti otci se tak speciálně vytvořila hrůzostrašná atmosféra, aby lidé nemohli přijmout pravdu o okultismu a nebyli vysvobozeni z jeho vlivu. Kdyby otec Antonín nemiloval Boha nade všechno, nemohl by v tak těžkém duchovním boji obstát.

Otec identifikoval také činnost druhého super-okultisty v ČSSR pana Paseky. Za to přišla další vlna nenávisti. Totiž k páteru Ferdovi chodili většinou kněží a řeholní sestry, a pan Paseka svou činností zamořoval spíše malé děti a laiky. To, že okultismus je svázán s byznisem (viz Sk 19,19; 16,16n) a s mocí, se projevilo i zde. V roce 1985 byl vykonstruován monstrproces skrze STB nejprve předvoláním na okresní STB a potom na krajské STB. Důvod se našel – v kázání prý otec údajně hájil nacismus. Opak byl pravdou, ale STB už mělo překroucenou verzi připravenou jako materiál pro soud, dokonce i s podpisy „svědků“. Hrozilo 5 let vězení, anebo jít dobrovolně na psychiatrii. Bůh zázračně zasáhl, neuskutečnilo se ani jedno ani druhé. Otec byl sice předvolán na krajské STB do Ostravy, ale když přijel, uviděl zde viset velký černý prapor, na znak smrti vysokého důstojníka STB. Výsledek předvolání byl neočekávaný, pracovníci STB po náhlém úmrtí nadřízeného, jako by byli zasažani zvláštním strachem a celou věc uzavřeli. Následoval jen malý trest - přemístění do jiné farnosti, ale pod dohled kněze, který měl důvěru státních orgánů.

Po roce přišlo přemístění do izolace, do tzv. věznice sester, kde bylo centralizováno asi 400 řeholnic z 15-ti řeholí. Státní dozorce měl o. Antonína, který zde byl jako vězeň, pod stálým dohledem a bez jeho vědomí nesměl území opustit. O. Antonín se zde modlíval v noci v chrámu od 24 hod. do 4 hod. ráno, protože během dne nebyly k modlitbě podmínky. Na modlitbách přicházelo mnoho světla. Tady také dostal jasné slovo k tzv. ekumenickému setkání v Assisi. Napsal ostře, ale jasně, dopis svatému Otci, ve kterém vyjádřil, že takovým setkáním bylo dáno velké pohoršení pro církev. Mnohý, kdo nezná závažnost takového pohoršení, může odsuzovat „drzost“ otce. Jenže sv. Kateřina, které Bůh dal věci církve vidět do hloubky, byla vůči papeži daleko „drzejší“. Tuto „Boží drzost“ dává Bůh lidem, kteří na modlitbě stojí před Jeho tváří a vnímají bolesti církve. Dopis byl doručen svatému Otci v Římě, v Nepomucenu.

Koncem dubna 1987 byla otci bezdůvodně zakázána státními úřady kněžská činnost. Cílem STB, za kterým byla snaha určitých kněží, bylo - zbavit ho úplně státního souhlasu ke kněžské činnosti. Zase nastal těžký duchovní boj. Až 7.7. dostal umístění do údajně nejhorší farnosti v diecézi. Sem znovu přijížděli studenti na modlitební víkendy. Už v letech 1985 a 1986 byly napsány elaboráty o modlitbě a určité vize pro jednotlivé skupiny lidí jak žít z víry (studentům, bohoslovcům, kněžím, důchodcům). Také zde byl napsán elaborát k prvnímu, druhému a třetímu slovu Ježíšovu z kříže. Literární činnost vznikala na kolenou. Na novém působišti (Dvorce 1987-1990) pokračoval duchovní boj. Ovocem modlitby byla apologetika víry proti liberalismu v církvi. Pomocí zakázané „techniky“ (válečku) byly rozmnožovány tyto duchovní elaboráty a zasílány kněžím. Několikrát se záhadně ztratily balíky dopisů odnesené na poštu, takže bylo třeba rozmnožovat znovu. Bohužel za mnohými akcemi STB byla inspirace z řad liberálně smýšlejícíh kněží. Zde vznikla i iniciativa nepřetržité modlitby, která trvala od Letnic 1988 do Letnic 1989. Nepřetržitě se modlily Čechy od 1.do 10. dne v měsíci, Morava od 11. do 20. dne v měsíci a Slovensko od 21. do 30.(31.) dne v měsíci. V mnohých farnostech byly vytvořeny modlitební skupiny. Každý se modlil svou hodinu, kterou si vybral z 24 hodin dne a všechny modlitební skupiny se modlily společnou hodinu od 20°° do 21°°. Někteří se také ve středu a v pátek postili o chlebě a vodě. Sjednocovala je společná prosba, aby Bůh dal na osiřelá biskupství svaté biskupy. Bůh učinil zázrak, jaký si nikdo ani nepředstavoval; 17. listopadu 1989 padl v ČSSR komunismus. Stejně tak se stalo i ve všech komunistických zemích Evropy. Biskupství byla obsazena (svatost pastýřů záleží už na každém individuálně). Ještě poznámka – když Kardinál Tomášek dal schválení a požehnání tzv. modlitebnímu zápasu, hned na druhý den byl z rozhlasu Svobodná Evropa vysílán štvavý pořad proti otci, zřejmě aktivita kněží, kteří klidně spolupracovali na jedné straně s STB a na druhé straně zasílali důvěrné informace do zahraničního rozhlasu. Byli to stoupenci okultismu a liberální teologie, kteří viděli v o. Antonínovi nepřítele číslo 1, jakého je třeba kompromitovat a izolovat, a to i pomocí komunistického státního aparátu. Samozřejmě za nimi je ten samý starý známý duch, který ničil a ničí Boží věci, a na druhé straně se Bůh ve svých služebnících oslavuje. Modlitební zápas se nepodařilo likvidovat v zárodku, ale přinesl své ovoce; kromě vyslyšených proseb i v živých zkušenostech s Bohem v bojových modlitbách a osobních obráceních.

Některá z děvčat, která přijížděla na modlitební víkendy, se na doporučení otce rozhodla složit 8.12. 1990 u nového arcibiskupa olomouckého jako nová komunita dočasné sliby. Dvě z nich později přestoupily do kontemplativního monastýra na Ukrajině. V současné době je jich tam z ČR a SR asi dvacet.

V roce 1991 se o. Antonín a s ním student teologie R. Špiřík, jeho bratr ing. J. Špiřík a také ing. L. Juchelka rozhodli vstoupit do takové řehole, která má svou spiritualitou nejblíže k dědictví sv. Cyrila a Metoděje. Takovou byla řehole sv. Bazila Velkého (OSBM) řecko-katolické církve. Téhož roku vstoupili do noviciátu ve Varšavě.

V roce 1992 se o. Antonín (Eliáš) vrátil do nově obnoveného kláštera v Trebišově v SR. Zbývající tři bratři zůstali ve Varšavě, aby dokončili studium teologie a pak také přišli na Slovensko.

Od roku 1993 do 1997 otec přednášel dogmatiku v Prešově na teologické fakultě. V roce 1994 zde nastalo duchovní probuzení srkze dvoudenní rekolekce. To vyvolalo rozruch, a určité církvení kruhy žádaly vyloučení o. Eliáše z fakulty. Biskup Hirka se ho zastal a otec mohl učit dál. Kromě vyučování se otec věnoval studentům i ve volném čase. Navštěvoval koleje, kde se vytvořila malá společenství, která se věnovala živému Božímu slovu, modlitbě a svědectví víry. Hledající studenti a studentky byli zasaženi jeho živou vírou v Krista. V letech 1995-1996 dával studentům zpracovávat seminární práce v podobě krátkých, výstižných článků na aktuální témata, které studenti zasílali do masmédií. Bohužel vliv ducha světa, který blokuje rozšiřování jasně formulovaných Božích pravd, měl za následek, že z 300 dopisů nebylo téměř nic vydáno. Když otec spolu s Doc. MUDr. Maňkou CSc. literárně bojoval proti homeopatii, dočkal se velkého zklamání. Biskupská konference (KBS) nejasnou formulací, opublikovanou ve všech církevních časopisech, homeopatii schválila. Dodnes toto její vyjádření nebylo odvoláno, což je velkým pohoršením a hanbou. Lékárníci, kteří byli do té doby nerozhodní, jí tím otevřeli dveře, a tak za několik týdnů všechny lékárny přijaly takto církevně schválenou homeopatii - tento velký podvod a formu magie!

O. Eliáš propagoval modlitbu a čistotu víry na charismatických konferencích v SR i na novém poutním místě v Litmanové. Tam také v roce 1996 jako přípravu na jubileum 2000 otec vyzýval k založení modlitbových skupin nepřetržité modlitby. Mnoho z nich se modlí v SR doposud.

V roce 1996 - 1997 byli také vysvěceni na kněze o. Metoděj R. Špiřík, o. Cyril J. Špiřík a o. František L. Juchelka. Brzy na to jsme žádali generalát o založení kontemplativní větve v řeholi OSBM. Bylo nás - čtyři kněží a pět studentů teologie z Prešovské university. Schválení z generalátu přišlo (1997). O. Eliáš byl ustanoven za představeného komunity, která dostala název Comunita vitae monasticae. Ovocem modlitby byl opět elaborát k aktuální problematice pod názvem „Duchovní žumpa“. Celé letní období jsme dávali rekolekce. Díky Bohu a Jeho milosti, účastníci prožívali hluboká osobní obrácení. Jaká daň za to přijde? Víme ze zkušenosti, že Boží království se nezískává zadarmo. Brzy se proti nám tvrdě postavilo několik řeholníků ze Slovenské provincie OSBM a začali intrikami útočit na biskupa a rovněž na generalát. Ten duch, který nechtěl dovolit, aby v řeholi OSBM bylo něco živého, sledoval v podstatě jednu věc – smrt duchovního života v řeholi. Na tyto velké tlaky žárlivosti bylo společenství koncem roku 1998 zrušeno. O. Eliáš byl dán vedením provincie do izolace, kterou využil hlavně k modlitbě. I my jsme byli rozděleni na různá místa. Přece však zde bylo u vedení OSBM určité vědomí viny, a tak se snažili tuto situaci vyřešit tím, že roku 2000 byla založena v ČR česká delegatura, do které byli přiděleni o. Cyril, o. Metoděj i o. Markian V. Hitiuk z Ukrajiny, se kterým jsme studovali ve Varšavě. Tři otcové pracovali v duchovní správě v katedrálním chrámu sv. Klimenta v Praze. O. František se stal představeným kláštera na Sázavě, která je rovněž spojena s cyrilometodějskou tradicí. Zde žil téměř čtvrt století obnovitel této tradice, světec, velký divotvůrce a exorcista sv. Prokop († 1053). V klášteře na Sázavě byl založen noviciát, do něhož vstoupilo několik studentů, kteří byli s námi v kontaktu už dříve. Nastal kratičký rozvoj. Koupili jsme starou stodolu a přebudovali ji na monastýr. Centrem bylo místo modlitby – kaple – která byla pod zemí jako jeskyně (pečera). Během roku 2002 byla stavba dokončena a předána. Bylo mnoho překážek, některé téměř nepřekonatelné. Stavba byla totiž na území, kde jakýkoli zásah přísně sledovali archeologové a památková správa. I při stavbě jsme zažili několik skutečných zázraků a Božích zásahů. Všichni se modlíváme už několik let modlitební stráže nepřetržité modlitby deset dní v měsíci. Jejich ovocem na tomto místě bylo obnovení hrobu sv. Prokopa a vytvoření zvláštní křížové cesty v pověstné tzv. brázdě sv. Prokopa. Na Sázavě bylo několik zázračných uzdravení a byla zde sestavena i kniha sv. Prokop divotvůrce.

V roce 2003 odešel do důchodu biskup J. Ľavinec a na jeho místo byl vedením fokoláre prosazován bývalý vedoucí fokoláre v ČSSR L. Hučko. Věc byla velmi necitlivá vůči řecko-katolické církvi a hlavně vůči převážné většině věřících, kteří jsou Ukrajinci. V ČR je asi 5000 věřících východního obřadu, kteří nejsou Ukrajinci. Po pádu komunismu přišlo do ČR asi 200 000 Ukrajinců, kteří jsou východního obřadu. Tito předpokládali, že budou mít svou UHKC jako je to v jiných zemích. Tak to doporučuje východní církevní právo. Když se nás ptali, zda mají podle CCEO právo žádat o svou UHKC, popravdě jsme jim řekli, že ano. A to byl náš největší zločin. Těmi, kterým se to nehodilo do programu, to bylo nazváno pobuřování, organizování vzpoury proti církevní hierarchii atd. V květnu 2003 se ukrajinští věřící scházeli před budovou vyslanectví Vatikánu v Praze, kde mívali krátkou tichou demonstraci, která spočívala v tom, že drželi heslo: „Chceme UHKC a ukrajinského biskupa“ a asi půl hodiny se tam modlili. To trvalo několik dní. V den svěcení biskupa L. Hučka, kterého jim vnutili latinští fokolaríni, stáli tiše v chrámu s transparenty, jimiž se dožadovali svého práva. Později je tento biskup nazval „temnou masou“ a vyhrožoval jim, že na ně pošle policii, aby je z ČR vyhnala. Tento foko-biskup, „vzor lásky“, o které toto hnutí ustavičně mluví, se hned po nastoupení obrátil na státní úřady a zrušil na ministerstvu kultury naši delegaturu a maličký domek pro studenty v Praze i klášter na Sázavě, který jsme vlastníma rukama vybudovali, přepsal na sebe. Proč nás zlikvidoval? Protože jsme hlásali živého Krista. Jemu nešlo o žádné Boží království o žádnou spásu duší, o žádné dobro církve, tím méně Ukrajinců. Fokolarínům šlo o to, prosadit svého člověka do východní církve a i tu se dostat k moci (obsadit církvení struktury). Fokolaríni i se svým biskupem by nás dříve či později odstranili. Nyní se jim hodilo pustit o nás lživou kampaň, že jsme se postavili proti svatému Otci, proti svaté církvi atd. Prostí fokolarínci, tak jak se jim to řeklo od vedení, důvěrně tyto fámy roznesli v církveních kruzích po celé ČR a SR. To byl náš první střet s touto mafií uvnitř katolické církve, která u některých vědomě či u většiny nevědomě, ale účinně, prosazuje uvnitř církve spiritualitu falešné jednoty a falešné lásky, což je spiritualita New Age. Mnohé lidi překvapuje důvěrné spojení této organizace s mocenskými orgány – jak v období komunismu, tak i nyní. Biskup Hučko byl na listině spolupracovníků STB. Podle českých zákonů vyšší úředník nesmí zastávat funkci, pokud není lustrován. Biskup L. Hučko se tomu vyhnul a tolerovalo se to. V roce 2005 byly zveřejněny slovenské archivy spolupracovníků STB. L Hučko už na STB neměl žádný zápis. Toto stojí za zamyšlení. Protože tak zahladit stopy se mohlo podařit jen několika vyjímečným jedincům!

My jsme od roku 2003, kdy nás vedení OSBM z Říma na doporučení hnutí fokoláre poslalo na Ukrajinu, dělali více než rok požehnané misie. Za to jsme tomuto hnutí velmi vděčni. Při misiích mnoho lidí prožilo obrácení. Mnoha lidem se otevřely oči, byly zakládány modlitební skupiny, které měly i svůj časopis. Po roce zaútočil na Boží dílo tentýž duch smrti. Nový generální představený, který prohlásil, že ho zachránil před smrtí zázračný magický léčitel, se stal naším likvidátorem. Několik dní po zvolení zrušil českou delegaturu (bez důvodu) dekretem z 11.7. 2004 a dal dispozice i k likvidaci nás i naší misie na Ukrajině. Všichni kněží (pět) a studenti s časnými sliby a kandidáti (18) byli bez udání viny vyloučeni z OSBM. My, kněží s věčnými sliby (4 ThDr 2 ThLic), jsme byli po krátkém a nezákonném monstrprocesu bez skutečného důvodu vyloučeni. Odvolali jsme se na apoštolskou signaturu do Říma. Generální představený s cílem spolupráce na naší likvidaci osobně navštívil biskupa Hučka. Kromě toho pověřil svého zástupce a protoihumena z Ukrajiny, aby nás likvidovali pomocí intrik a státní moci. K tomu zneužili kardinála L. Huzara, který na tiskové konferenci dne 2.6. 2005 přiznal: „Za mnou přišel Protoarchimandrita (zástupce) a protoihumen OSBM a nadiktovali mi dopisy… je už věcí státu, co učiní…“ Na listině byla dána jména 23 pro církev „nebezpečných“ osob. Jak podlé – pokud jsme přestoupili církevní zákony, tak jsme měli být trestáni církevně, a pokud jsme přestoupili státní zákony, tak řádně civilně! Jenže vždy se spojují velekněží s Pilátem, když jde o likvidaci živého Krista. My jsme mysleli, že Pán nám dá období klidu, že budeme moci dělat v pokoji misie. Jenže kde se hlásá živý Kristus, kde se lidé dostávají z područí temnoty a hříchu skrze obrácení do Božího království, tam ďábel začne útočit.

Děkujeme Bohu, že nám na Ukrajině dal 4 prorocká slova pro církev. Mladý člověk, ale i každý křesťan dnes potřebuje mít jasnou orientaci, jinak bude mít buď duchovnost New Age, anebo odejde z katolické církve. Děkujeme Pánu, že můžeme trpět pro Krista! Jiní trpěli daleko více. Svatý Pavel vypočítává v 2Kor 11,22-32 co vytrpěl pro Krista. Svatí Cyril a Metoděj se museli na intriky církevních pokrytců a farizeů odvolávat do Říma. Tyto intriky způsobili, že 200 žáků bylo prodáno do otroctví do Benátek. Tisíce mučedníků pro Krista bylo krutě umučeno. Řeholní farizeové vyloučili sv. Alfonza z jím založené řehole. Svatého Jana z Kříže nazvali buřičem proti církvi a jejím nepřítelem a každý pátek ho bičovali… Pokud některé charismatické kruhy, které mají ducha světa, hlásají evangelium prosperity, pak neznají základní duchovní zákony evangelia to je: 1) zapřít sebe 2) vzít svůj kříž 3) a jít za Kristem (Mt 16, 24). Kam? Na soud a na smrt. Teprve potom přichází vzkříšení a skutečná sláva.

Uvědomujeme si, že po vydání této knihy se nepřátelé Krista budou znovu snažit, aby padla hlava Jana Křtitele. I kdyby se tak stalo, pak pro Krista a spásu duší to stojí za to.